Popularizace klasické hudby
Klasická hudba jako každé elitní umění vytváří svůj vlastní uzavřený, z vnějšku málo přístupný a srozumitelný svět. Školní výuka s konvenčními vzdělávacími metodami a různé televizní nebo rádiové přenosy k ní cestu očividně neukazují: ani posluchači, kteří si cíleně rozšiřují své obzory vyhledáváním náročnějších alternativních projektů všeho druhu, dnes obvykle nevědí, co tento žánr charakterizuje, co jej odlišuje od současných trendů a proč stojí za to se jím blíže zabývat.
Základem několika set leté evropské tradice této hudby je nejvyšší profesní úroveň. Budoucí skladatelé i interpreti dlouhodobou, usilovnou a systematickou prací (v novější éře zpravidla pod vedením erudovaných pedagogů) nabývají rozsáhlé teoretické znalosti a zdokonalují své schopnosti. S různými seskupeními prvotřídních akustických nástrojů, které dokážou nenapodobitelným způsobem vyjadřovat emoce, malovat obrazy, vyprávět příběhy i sdělovat ideje, tím získávají možnost realizovat prakticky jakýkoliv tvůrčí záměr.
Uvádění děl v akusticky vhodných koncertních síních soustředěnému obecenstvu je jen dalším, logickým krokem ve snaze dostat z hudby maximum. I prastaré skladby z období renesance nebo baroka jsou po této stránce aktuálnější než moderní hity nonartificiálních směrů, jejichž účel poskytovat zábavu a odreagování obnáší celou řadu omezení. U nich běžné ústupky ve složitosti, bohatství výrazových prostředků i vyžadování pozornosti, vědomostí a zvukové kvality jsou u klasiky nemyslitelné.
Bez povrchní efektnosti líbivých melodií středního proudu, elektrických kytar probouzejících primitivní pudy, chytlavého techno rytmu, uvádějícího při tanci do transu nebo kýčovité sentimentality a patetičnosti symfonického orchestru, přidávající filmovým scénám na působivosti, jí schází, dokud poslech zůstává kulisou hrající z mizerné elektroniky, atraktivnost. Její účinek ale také proto nestaví na opojné iluzi, kterou s přibývajícími zkušenostmi a kritičtějším pohledem střídá rychlé vystřízlivění.
Na mimořádnosti a výjimečnosti zážitků z vrcholného repertoáru se podílíme připraveností, trpělivostí a správným výběrem. To bychom měli zohlednit v našich očekáváních: těžko se dočkáme přesvědčivých dojmů, když kvůli příliš mnoha vjemy přetíženému mozku i smyslům reagujeme už pouze na hrubé, přízemní podněty; při prvním seznamování s novými, pro nás nezvyklými kompozičními technikami; jestliže je pojetí dirigenta nezvládnuté nebo se příčí našim preferencím; v neadekvátních prostorách atd.
Klasická hudba reprezentuje životní styl inteligentního, kulturně orientovaného člověka. S filozofií, krásnou literaturou, malířstvím, sochařstvím nebo architekturou, které se často vyskytují po jejím boku, má společné to, že promlouvá svébytným, pro začátečníky hůře stravitelným jazykem. Nejdůležitější je tak nenechat se odradit a vytrvat, než se z nepochopeného stane dobře známé a samozřejmé, aby mohla i ona svým dílem přispívat k vyrovnanosti, kultivovanosti a harmonickému rozvoji naší osobnosti.