Kritické myšlení

Lidé se téměř vždy a ve všem mýlí. Není divu: pokud k utváření vlastních názorů přistupujeme natolik lehkomyslně a svévolně, že informace, ze kterých vycházíme, jsou v naprosté většině případů neúplné, zkreslené, irelevantní, nepochopené, vytržené z kontextu nebo zcela nepravdivé a my jsme z nich schopni vyvodit prakticky cokoliv, dospějeme nevyhnutelně k nesprávným závěrům.

To, co si myslíme o věcech kolem nás, bývá nejčastěji slepou, dogmatickou vírou. Když si začneme systematicky klást otázky „Jak to můžu vědět?“ a „Proč by to nemohlo být jinak?“, po našich rozpacích a bezradnosti nám nezbývá než připustit, že místo přesvědčivých odpovědí nacházíme jen mlhavě neurčitá a citově silně zabarvená tušení, jejichž konkrétnější formulace neobstojí ani vůči triviálním námitkám.

Připravujeme se tím o možnost rozeznat, zda bychom důvody, na kterých stavíme, sami vědomě nepovažovali za neudržitelné, příp. nepřijatelné. Závislosti na přejatém a cizím se zbavujeme až s kritičtějším přístupem, který nás učí brát to, s čím přicházíme, jako pouhé hypotézy, jejichž předpoklady je nutné nejprve trpělivě přezkoumat a současně se vyvarovat úskalí, s nimiž se při tom budeme setkávat.

Základní zábranou proti naší přirozené tendenci upínat se na jediné vysvětlení a přehlížet jakékoliv nejasnosti nebo rozpory, je důkladnější vzdělání. Především četbou se vymaňujeme z relativně úzké oblasti našeho společenského a kulturního zázemí, získáváme přehled o dalších alternativách a zjišťujeme, jaké argumenty s jejich pohnutkami, popudy a motivy jsou za našimi dojmy.

Standardy svědomitého zacházení s literaturou jsou nepostradatelným příspěvkem akademického prostředí. Důraz na přesnost a logickou správnost nás vede k tomu, abychom respektovali texty (tj. nepodsouvali jim, co v nich není a snažili se porozumět záměrům autorů) a zvažovali, co z nich vyplývá a co naopak vylučují, nezobecňovali se zanedbatelným množstvím shromážděného materiálu, cíleně hledali to, co by naše návrhy vyvrátilo atp.

U pramenů samotných je zase podstatné posouzení jejich spolehlivosti a důvěryhodnosti. Výklady filozofických směrů a popularizace vědeckých objevů určené pro širší veřejnost bývají kvůli přílišnému zjednodušení zavádějící; chybné údaje a zastaralá hodnocení se v nich udržují i dlouhá desetiletí. Oprávněná se také nezřídka ukazují obvinění ze zaujatosti u výzkumů, které jsou sponzorovány výrobci a jejichž výsledky slouží k reklamním a propagačním účelům.

I v seriózních publikacích narážíme na mínění odborníků, kteří ztratili kontakt s aktuálním děním ve svém oboru, jsou spoutáni konvencemi a zatíženi četnými předsudky nebo se vyjadřují k tématům mimo svou kompetenci. Od bezradnosti nad přemírou odlišných teorií nás naštěstí zachraňují jejich důsledky, které si lze obvykle i bez specializované vysokoškolské průpravy na snadno dostupných faktech ověřit.

V přemýšlení, stejně jako u každé jiné činnosti, se pokroky nedostavují samy od sebe. Je proto potřebné se v něm zdokonalit, ať tím, co jsme dokázali vytěžit ze svých životních zkušeností a co předáváme ostatním, nezůstává nesourodá směsice nepodložených dohadů, laických představ, špatných úsudků, dávno vyvrácených poznatků, pochybných doporučení, laciných moralizmů a neužitečných banalit.

« předchozí | další »

© 2010 - 2018 Inklinace.cz | Obsah, design a zdrojový kód: Petr Janošek | Kontakt: petr.janosek@inklinace.cz