Jedinečné pocity obohacení, naplnění a štěstí, které přináší studium filozofie i poslech klasické hudby, jsou pro porozumění těmto zálibám nepostradatelné. Samy o sobě, i když si získají v našem životě význačné místo, ovšem ještě nejsou žádným věděním; zpočátku obvykle spíše svádějí k nekritickému přístupu a ukvapeným závěrům. Cesta od prvních působivých dojmů ke znalostem podložených obstojnou argumentací bývá zdlouhavá a má svá četná úskalí.
Zřejmě největší překážkou jsou rozšířené stereotypy, které se nabízejí k vysvětlení vlastních zkušeností. K typickým patří např. snahy hledat původ našich zájmů v univerzálním, všem lidem společném základu. „Akademičnost“ těchto teorií se ukazuje v každodenní praxi, kde obecně formulované hodnoty nezohledňující individuální odlišnosti nejsou přesvědčivou motivací pro naše jednání a moralizující „měli bychom“ dokáže jen odradit.
Kontakt se skutečností schází i u dnes převládajícího protikladného postoje, podle kterého z respektování rozdílnosti a mnohovrstevnaté podmíněnosti poznání automaticky plyne to, že vše je subjektivní, a tedy i svým významem a pravdivostí rovnocenné. I v tomto případě je evidentní, že se nejedná o výsledek důkladného rozboru a porovnávání konkrétních jevů, ale o pouhou domněnku, která navíc sama nabádá k rezignaci na jakékoliv ověřování.
Následující texty jsou pokusem přiblížit filozofii a klasickou hudbu způsobem, který se od těchto metodických postupů distancuje a místo absolutních pravd nebo kdejakých výmyslů spoléhá na trpělivé hledání příčinných souvislostí. Jejich cílem je při úvahách o jednotlivých autorech, dílech a problémech zachytit to podstatné, co dělá myslitelské a umělecké výkony výjimečnými; spolu s předpoklady potřebnými k tomu, aby mohly člověka oslovit.